Mrtvé stránky

Už tu nic neřekejte

Vše pro křestany

Ježíš Kristus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Ježíš. Tento článek pojednává o zakladateli křesťanství. O jméně a jeho jiných nositelích pojednává článek Ježíš (jméno).
Mozaika Krista – Pantokratora z kopule kostela Dafné v Athénách, mezi 1090 a 1100.
Mozaika Krista – Pantokratora z kopule kostela Dafné v Athénách, mezi 1090 a 1100.

Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 7 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství.

Jméno Ježíš je počeštěná podoba řeckého Ίησους (Iēsous), což je helénizace hebrejského vlastního jména יהושע (Jehošua) nebo hebrejsko-aramejského ישוע (Ješua). První část jména znamená JHVH,"Hospodin", druhá část šúa, "vykupitel". Slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Křesťané považují Ježíše Krista za Spasitele a vtělení Boha, muslimové jej považují za jednoho z největších proroků. Od data, které jakožto datum jeho narození vypočetl mnich Dionysius Exiguus (který se však při výpočtu dopustil několika chyb), je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Život

Většina informací o životě Ježíše Krista pochází z křesťanských zdrojů, především ze spisů Nového zákona, které začaly vznikat někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia.

Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se jedná o pozdější vsuvku, jejímž autorem je biskup Eusebius.

[editovat] Původ

Ježíš se v evangeliích označuje také „syn Josefův“ (Lk 3,23, 4,22), „syn Josefův z Nazareta“ (Jan 1,45) nebo „syn Mariin“ (Mk 6,3; Mt 13,55). Josef byl tesařem a jinak o něm není mnoho spolehlivých údajů, snad tedy předčasně zemřel. Maria se objevuje ještě na několika místech evangelií a po smrti svého syna patřila k členkám raně křesťanské obce v Jeruzalémě (Sk 1,14). Prameny zmiňují také Ježíšovy bratry Jakuba, Josefa, Šimona a Judu (Mt 13,55), stejným slovem však bylo možno označit i bratrance, takže nelze s jistotou říci, zda Ježíš měl nějaké sourozence.

Za místo Ježíšova narození považuje bible judské městečko Betlém (Mt 2,1), tento údaj však není historiky považován za zcela spolehlivý, protože není doložen v nejstarších vrstvách Nového zákona a může se jednat o legendu vytvořenou na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel z Betléma. Věrohodný naopak je údaj, že Ježíš vyrůstal v galilejském Nazaretu, po němž dostal přídomek „Nazaretský“. Neexistuje totiž důvod tuto informaci zkreslovat, Nazaret nebyl spojován s žádným pozitivním očekáváním (Jan 1,46). Mt 2.23 sice tvrdí, že přídomek „Nazorejský“ byl předpovězen „ústy proroků“, žádné takové proroctví však není známo. Snad se jedná o další odkaz k davidovské symbolice: u proroka Izajáše (11,1) je mesiáš nazván „proutkem“ (néser, נצר) z Jišajova (=Davidova) pařezu.

Jistý není ani den a rok Ježíšova narození. Svátek Narození Páně, Vánoce, byl na 25. prosince stanoven spíše se zřetelem k astronomické symbolice slunovratu, zatímco rok jedna našeho letopočtu, který byl definován jako rok předpokládaného Ježíšova narození, je založen na chybném výpočtu. Oba letopočty, o kterých se zmiňuje bible, jsou sporné: Mt 2,1 klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př.n.l., zatímco Lk 2,2 je dává do souvislosti římského sčítání lidu, přičemž první takové sčítání je známo z roku 6 n.l., i když nelze vyloučit nějaké dřívější, o němž se nedochovaly žádné záznamy. Spojením údajů z Lk 3,1 (Jan Křtitel, Ježíšův předchůdce, vystoupil v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.) a Lk 3,23 (Ježíšovi bylo na počátku jeho působení asi třicet let) vychází rok narození někdy kolem přelomu letopočtů.

[editovat] Příběhy narození a dětství

Nejstarší Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog „Na počátku bylo Slovo“, který s využitím řeckého filozofického pojmu logos (slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět (J 1,2). Naopak Matouš, Lukáš a některé pozdější apokryfní texty věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení celkově spíše legendární charakter a proti jeho spolehlivosti mluví také to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace toho druhu neobjevují. Matoušovský a lukášovský „vánoční příběh“ však měl nesmírný vliv jak na formování křesťanské teologie, tak i na kulturu křesťanského světa.

Legendární charakter souvisí s poselstvím vánočního příběhu, jehož jednotlivé události mají především věřícímu čtenáři demonstrovat, kým Ježíš od počátku byl; jde tedy o ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Například Ježíšovy rodokmeny (Mt 1,1-17, Lk 3,23-38) mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele. Příběh o početí Duchem svatým a narození z panny (Mt 1,18-21, Lk 1,26-38) ukazuje přímé propojení člověka Ježíše s Bohem. Vyprávění o útěku do Egypta před záští krále Heroda Velikého (Mt 2) navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě, poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem. Některé zprávy o Ježíšově dětství z nekanonických zdrojů (Pseudo-Tomášovo evangelium dětství) navíc zřejmě chtějí uspokojit i senzacechtivou zvědavost líčením spektakulárních zázraků údajně konaných chlapcem Ježíšem.

[editovat] Jan Křtitel

Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů (Mk 1,4n), je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku blížícího se konce světa (Mt 3,7–12, Lk 3,7nn). Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako ostatní kajícníci. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za božího syna vybaveného autoritou (Mk 1,11). Křest v Jordánu je historiky považován za spolehlivě doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi.[1] Křest je zároveň biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle J 3,22nn Ježíš poté po nějakou dobu sám křtil jako Jan a byl o něj větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích. Není zaznamenáno, že by pak již sám křtil.

[editovat] Okruh přívrženců

Od počátku jeho veřejného působení se kolem Ježíše formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků (L 10,1-24), vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženat) a putovali s ním.

Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Podle L 8,1-3 ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely. Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.

[editovat] Působení

Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením - farizeji a zákoníky - byl (podle tradice) vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato[zdroj?] nazývat křesťané.

Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát odstup od své rodiny (opuštění rodičů ve 12 letech v chrámu dle Mt 12,47–50, oslovení matky při svatbě v Káni, reakce na slova „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ v Mk 3,32) a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění rodinných vazeb pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Kanibalská symbolika sebeobětování („Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ – Jan 6,53), dnes křesťany vnímaná se samozřejmostí, tehdy šokovala („To je hrozná řeč, kdo to může poslouchat?“ – Jan 6,60; „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ – Jan 6,66). Nábožensky motivovaná veřejná výtržnost na nádvořích chrámu (Jan 2,15) byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním.

[editovat] Tradiční křesťanské podání

Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Božího syna samotného. Jeho následovníci očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen k smrti, a to k smrti na kříži. Ježíše z kříže sňal Josef z Arimatie společně s Nikodémem poté, co Josef požádal římského prokurátora Piláta Pontského o Ježíšovo tělo a zabalili jej do plátna, viz Turínské plátno. Ježíš byl pohřben v hrobce vytesané ve skále, ale tělo druhý den zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Nedlouho poté se zjevil 10 učedníkům (kromě mrtvého Jidáše a Tomáše, který nebyl přítomen). Čtyřicet dnů po svém vzkříšení vstoupil do nebes. Svou smrtí vykoupil lid a přislíbil mu život věčný.

[editovat] Historicita Ježíše

O Ježíšově životě vyprávějí čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Mnoho biblistů, filosofů nebo historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, mohly být napsány za živé paměti Ježíšova života, nebo že se případně jedná o písemné zaznamenání poslední fáze ústní tradice (Rudolf Bultmann). Evangelia (zvláště Janovo) proto nemusejí nutně vypovídat o životě a poslání Ježíše, ale o tom, jak je chápali křesťané v době, kdy byla napsána (přibližně poslední čtvrtina 1.století). Někteří moderní badatelé však poukazují na to, že většinou po historické stránce opomíjené Janovo evangelium nemusí být napsáno jako poslední, ale existují i indicie, že bylo napsáno dříve, než se předpokládalo (nejpřesnější geografický popis míst, osoby přímo jmenuje, časové údaje jsou přesné a působí přirozeně, nevykonstruovaně). Církevní tradice jej řadí někdy na přelom prvního a druhého staletí a za autora je pokládán sám apoštol Jan.

[editovat] Raná nekřesťanská svědectví

Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.

Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti:

Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost (Annales 15,44,2n.).

Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.

Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

[editovat] Zpochybnění historicity Ježíšova života

Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala[2][3][4]. I ti, kteří jeho existenci připouštějí, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků. Tento problém je však spíše filosofického než historického rázu, jak ukázal např. C.S Lewis ve svém díle Zázraky.

Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty.

Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale vzápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.

Angličan John Allegro přišel s tvrzením, že Ježíš bylo jméno pro halucinogenní houbu.[5]

Ve skutečnosti Ježíš patří k historicky nejlépe doloženým postavám antiky (dokonce i ve srovnání s Alexandrem Velikým či jinými vladaři), o málokom jiném toho bylo tolik napsáno už v tehdejší době.[6]

Jakkoliv idea Ježíšovy neexistence stále přetrvává, faktem je že jde o naprosto okrajové stanovisko, odmítané drtivou většinou biblistů i historiků.[7][8][9]

Idea zpochybnění historické existence Ježíše, byla propagována především komunismem z politických důvodů.

[editovat] Související odkazy

[editovat] Ježíšovo učení a působení

Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.

Základními důrazy jeho učení bylo

  • navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
  • evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
  • požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
  • nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
  • podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
  • milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
  • smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
  • odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
  • podpora racionálního uvažování a rozeznávání „znamení doby“
  • oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
  • extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem

Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

[editovat] Ježíš jako předmět víry

Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.

[editovat] Křesťanství

Lidová představa křesťanů o Ježíši Kristu se odráží i v dobových uměleckých dílech. Socha v kostele Sv. Jakuba v Brně
Lidová představa křesťanů o Ježíši Kristu se odráží i v dobových uměleckých dílech. Socha v kostele Sv. Jakuba v Brně

Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace „jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“. Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.

Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).

Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván „Pantokrátór“, vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).

[editovat] Islám

Ježíš (arabsky Isá) je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jákob, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu Poslu Božímu, Muhammadovi.

Muslimové nevěří, že byl ukřižován, nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by mohl být Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží definované v Mekkánské súře Upřímnost víry.

Rci: „on Bůh je jedinečný, Bůh, sám o sobě věčný, neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.“ (Korán: súra 112, Mekkánská, verš 4)

Přesto je Ježíš předmětem úcty muslimů stejně jako jeho matka, arabsky nazývaná Marjam.

[editovat] Židovství

Hebrejský nápis ze 17. století na kříži na Karlově mostě byl financován z pokuty, kterou musel zaplatit jistý Žid za rouhání se Nejsvětější Trojici. Proto je někdy kritizován jako projev křesťanského antisemitismu.
Hebrejský nápis ze 17. století na kříži na Karlově mostě byl financován z pokuty, kterou musel zaplatit jistý Žid za rouhání se Nejsvětější Trojici. Proto je někdy kritizován jako projev křesťanského antisemitismu.

Ježíš je nejstaršími vrstvami Nového zákona líčen jako obřezaný a náboženského zákona dbalý Žid. Dokonce je příležitostně oslovován jako "rabi", tedy učitel zákona. Také první generace křesťanů pocházela pravděpodobně převážně nebo téměř úplně z řad židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že křesťané chodili do synagog, stýkali se s židy a sami sebe považovali za následovníky judaismu. Také díky existenci mnoha řeckojazyčných židovských komunit ve Středomoří se mohlo nová náboženství rychle šířit.

Ježíšova osoba (nebo mýtus o ní) pak ale z judaismu prakticky úplně vymizela. Buď byla záměrně potlačena, a nebo nepředstavovala zásadní otázku. V zásadě platí, že Židé, kteří uvěřili v Ježíše jako pomazaného Mesiáše ("Krista") se stali křesťany a splynuli s křesťany z řad pohanů a ztratili svou židovskou identitu. Pro ostatní Židy byl Ježíš heretikem - pokud se o něm vůbec doslechli. Pravděpodobně se však Ježíš stal všeobecně známou postavou až generace po jeho předpokládané smrti. V jeho době byla celá řada jiných reformátorů židovství, kteří mezi židovským obyvatelstvem získali mnohem větší proslulost. Také samotná polemika s křesťanstvím měla z hlediska židovství smysl, dokud se sami křesťané označovali za součást židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická ani ne tak kvůli jeho učení, ale kvůli víře církve, vyznávající Ježíše jako Boha.

Teprve od začátku 20. století se mnozí Židé začali o Ježíše zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Zajímali se o Ježíše-učitele, a nikoli Ježíše-Syna Božího. Někteří (například izraelský historik českého původu David Flusser v knize Ježíš, česky 2002) nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením "farizeů", kteří byli v evangeliích v zápalu polemiky karikováni jako zákeřní pokrytci. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. V poslední generaci židovských teologů byl Ježíš již zcela běžně chápán jako součást židovských dějin 1. století. Židovské přijetí Ježíše ale neznamená jeho uznání jako Syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby.

Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní Židé. Ti akceptují křesťanskou verzi, podle které se sám Ježíš prohlašoval za Syna Božího a Mesiáše, a právě proto ho považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu ke křesťanství nepovažuje za důležité.

Nejstarší židovská zmínka o Ježíši v Talmudu pochází nejspíš z 1.-3. století:

V předvečer velikonoc (pesachu) pověsili Ješuu. 40 dní před tím vyhlašoval herold: Bude vyveden k ukamenování, neboť provozoval čarodějnictví a Izrael svedl k odpadu; kdo může říci něco na jeho obranu, ať přijde a řekne to. Protože však na jeho obranu nic předneseno nebylo, pověsili ho v předvečer pesachu.[10]

Tóra A B Text v Exodu Text v Deuteronomiu Katechetická formule
1. 1.   Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Já jsem Pán, tvůj Bůh:
2. 1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2.   Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. 3. 2. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
4. 4. 3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat... ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Pomni, abys den sváteční světil.
5. 5. 4. Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
6. 6. 5. Nezabiješ.
7. 7. 6. Nesesmilníš.
8. 8. 7. Nepokradeš.
9. 9. 8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nepromluvíš křivého svědectví.
10. 10. 9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Nepožádáš statku bližního svého.